V noci mi byla velká zima, karimatka mi sjížděla mimo tělo. Celý stan byl z kopce. Vůbec jsem nemohla spát, pořád jsem se budila a chtěla jsem domů do teplé postele. Ráno se s Dájou zdravíme až po dlouhé chvíli. Je znát, že jsme obě prožily nepříjemnou noc. Běžím si rychle oprat oblečení. Dneska se zdá, že by mi prádlo mohlo na batohu uschnout. ...

Hrůzostrašná noc. Bojím se. Prší. Volám Dáju, ale neslyším její odpověď. Stan se na mě položil. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo zůstat ležet. Hlavou mi jedou obrázky z vichřice v ČR. Jsem přesvědčená, že mi nezbývá než se v duchu rozloučit se světem. Nikdy jsem tak silný vítr nezažila.

Vstáváme v osm hodin. Hodně se mi nechce. Kdyby budík nedrnčel, zůstávám ve snu. Vychutnáváme si místo, ranní snídani a koupel v jezeře, cvičíme jógu, abychom pozdravily slunce, které nás vítá do nového dne.

Balím to. Jedu domů. Je mi zima. Kde je léto? Na začátku dne bylo polojasno, našly jsme meditační místo, zapálily první svíčku, opřené zády si dopsaly poslední řádky do deníku o předchozím dni. Ještě po tomto krásném okamžiku cítím splynutí s horami.