Už od rána mě bolí paty a mám pocit, že neujdu ani metr. Nárty mám nateklé. Dája se nabídla, že na snídani najde vodu. Nenašla. Místo toho hledáme zdroj vody, kde bychom se mohly nasnídat. Loučíme se s Hankou a Evou a vyrážíme. Mrholí.

Ráno vstáváme v 6.30, abychom se nachystaly na odjezd lodi. Aktsee má skvěle vybavenou kuchyňku. Jsme všichni stejně naladěni balit stany až po snídani.

Přibližně mezi šestou a sedmou ranní vytrvale prší. Probouzím se do mokrého stanu, ale už slunečního rána. Vstávám až na zvuk budíku kolem osmé. Dívám se na své nohy a zjišťuji, že je na nich cosi podivného. Jsou oteklé! Nárty jako tenisové míčky. Na levé více než na pravé.

Noc byla velmi mrazivá, přišla jsem na to, že když si vedle sebe dám do stanu krosnu, méně profukuje a je mi tepleji. Mám s sebou BigAgnes pro jednoho. Nic se vedle mě nevleze, ležím namačkaná, ale je mi tepleji.

Konečně jsem se v noci hezky vyspala, stan balíme v dešti, takže rychlovka. Můj první přejezd lodí. Jsem nervózní, nevím, jak si nasadit vestu.

Ráno se probouzím a kolem mne je vlhko, vykouknu ze stanu a na něm led! A to je před námi skoro celý měsíc! Jestli tohle přežiju.

Hrůzostrašná noc. Bojím se. Prší. Volám Dáju, ale neslyším její odpověď. Stan se na mě položil. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo zůstat ležet. Hlavou mi jedou obrázky z vichřice v ČR. Jsem přesvědčená, že mi nezbývá než se v duchu rozloučit se světem. Nikdy jsem tak silný vítr nezažila.

Vstáváme v osm hodin. Hodně se mi nechce. Kdyby budík nedrnčel, zůstávám ve snu. Vychutnáváme si místo, ranní snídani a koupel v jezeře, cvičíme jógu, abychom pozdravily slunce, které nás vítá do nového dne.

Balím to. Jedu domů. Je mi zima. Kde je léto? Na začátku dne bylo polojasno, našly jsme meditační místo, zapálily první svíčku, opřené zády si dopsaly poslední řádky do deníku o předchozím dni. Ještě po tomto krásném okamžiku cítím splynutí s horami.

Den první. Plné očekávání vyrážíme z Abiska do Hemavanu. Pochybnosti se rozplývají s prvními kilometry.