Noc byla mrazivá, cítila jsem, jak chlad pulzujeme v zemi pode mnou. Nevěděla jsem, jak se mám zahřát. Chtěla bych zítra dojít rovnou do Hemavanu. Probouzím se rozbolavělá a zabalená do všech vrstev oblečení, které jsem měla po ruce.

Ráno je boží!

Slunce nás hřeje, pomalu chystáme snídani, cvičíme jógu. Vycházíme o půl 12. Na kopci se všechny fotíme na samospoušť, pak už jsme zhodnotily, že bychom měly ujít alespoň něco.

Oběd si chystáme u mostu směrem k nouzové chatě. Máme blízko k vodě a nádherný výhled. Během našeho oběda nad námi krouží vrtulník, zdá se, že hledá místo, jak někoho nabrat. Eva s Hankou jej pozorují dalekohledem. Cesta před námi vede údolím mezi dvěma horami, už se nemůžu dočkat až dnes zakempujeme a doufám, že si konečně stihnu dopsat deník.

Od kempovacího místa nám zbývá do Hemavanu přibližně 13 km. Cítím v sobě velkou energii a radost, že jsem tuhle cestu zvládla.